Třinec.cz

Jaroslav Jásek je spjat s třineckým Dělnickým domem od roku 1973, kdy nastoupil do učení. Provozním této budovy se stal před čtyřmi lety. V domě, který si před takřka sto lety postavili dělníci, se v minulosti odehrával veškerý kulturní, politický, ale i sportovní život. V současnosti se v něm pořádají různé společenské akce, protože v jeho útrobách je tolik žádaný velký sál. S Jaroslavem Jáskem jsme ale hovořili spíše o studentech a učních, kteří sem přicházejí objevovat v praxi to, co se ve školních lavicích učí jako teorii.
Jak probíhá spolupráce Dělnického domu s učni a studenty?
Spolupracujeme dohromady s dvěma hotelovými školami a třemi učňovskými zařízeními v okolí, která sem posílají své studenty na praxi.
Pět škol s takovým zaměřením? Není to moc?
To je. Já jsem absolventem klasické hotelové školy, které byly v republice čtyři. Ale po revoluci vznikla skoro v každém městečku hotelová škola. Třinec, Těšín, Havířov, Karviná … je to móda. Je krásné založit školu a pojmenovat ji „hotelová", ale obrovský úkol je získat pro tento obor odborníky z praxe, kteří by mohli mládež vychovávat. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že učitelé na tyto školy přišli z jiných škol – gymnázií, učilišť. Mizivé procento má něco společného s naším povoláním. Znovu se vrátím ke své škole. Studoval jsem opavskou hotelovou školu, kde byla většina vyučujících z oboru. Všichni věděli, o čem mluví, měli za sebou praxi. Nyní se běžní vyučující jeden den něco naučí, aby to mohli už druhý den učit ty druhé. To je špatné. Vím, o čem mluvím, protože jsem prošel od píky všemi fázemi – byl jsem učeň, obsluhující číšník, vrchní číšník, zástupce vedoucího, vedoucí. Stoupal jsem po žebříku tak, jak jsem nabíral praxi.
Můžete si studenty a učně, kteří sem přicházejí na praxi, vybrat?
Svým způsobem ano. Školy už ví, že mi sem mají poslat především ty, kteří o tuto práci jeví zájem.
Jaký je rozdíl mezi studujícími nyní a v minulosti?
Nás kdysi drželi tvrdou rukou, a i když jsme jim to měli za zlé a občas jsme reptali, když se obrátím a podívám nazpět, nakonec to bylo k dobru věci. Když dáte mládí úplnou volnost, nemůže to dobře dopadnout. Dnešní studenti i učňovská mládež ji mají nejen ze strany rodičů, ale i školy. Hodně se jim toleruje. Běžné například je, že nepřijdou na praxi a omluví se až o tři dny později, nebo vůbec nepřijdou a nic se neděje.
Kolik lidí tady máte na praxi v současné době?
Osm.
Máte čtyři chlapce a čtyři dívky, nebo se počty liší?
Ne, je to smíšené. Teď to vychází na dva kluky, zbytek jsou děvčata.
Znamená to, že na školách s tímto zaměřením je víc děvčat než chlapců?
Dalo by se říct.
Hlásí se na hotelové školy a učiliště dost mladých lidí?
Ano, ale většina nemá k tomuto povolání vztah. Dříve existovalo něco jako hrdost na své povolání. Ale mám dojem, že ty dnešní děti nezajímá, co bude v budoucnu. Co bude zítra, za týden. Mnoho z nich nemá vůbec chuť se seberealizovat. Nejlépe je to znát v kuchyni. Tam vidíte po prvním týdnu, jestli má student k této práci vztah, jestli ji chce dělat. Lépe řečeno zručnost se vypracuje, ale chuť je potřeba.
Nabíráte tedy jak kuchaře, tak číšníky.
Ano. Nešťastné je to, že naše školství upřednostňuje učební obor, který podle mě není dobrý, a to je kuchař - číšník. Tento obor se vyučoval kdysi v Jednotách, aby byl člověk na venkovských hospodách oboustranný, uměl přihřát chalupářský guláš z konzervy a dokázal obsloužit hosta. Já jsem se vyučil u Beskydských hotelů a restaurací, tam byl pevný obor buď číšník nebo kuchař. Musím říct, že i po těch třech letech bylo těžké se jedno nebo druhé dokonale naučit. A dnes to rozdělili ještě napůl. Rok a půl se mladý člověk učí být číšníkem, rok a půl kuchařem. Co dnes chybí jsou podniky našeho typu, kde mají možnost vidět a spolupracovat při přípravě tabulí a být při tom. Těch je na Třinecku málo. Většina restauračních provozů je stavěna na tom, že je v nich výčepní pult, pár stolů a nalévá se pivo a lihoviny. Restaurační služby, které kdysi byly chloubou našeho státu, upadají. Děti se to nemají kde naučit. Většina hotelových škol nemá své cvičné kuchyně ani restaurace a praxí v jiných restauracích mají minimálně. Odsedí si to v lavicích a poslouchají teorii. Navíc dnes je v hodinách povolen pohyb studentů, takže mohou přicházet, odcházet, zajít si na kávu nebo čaj.
Má vaše řemeslo ‘zlaté dno?’
Je to dřina a řehole. Neříkám, že nejsou lidé, kteří na něm zbohatli, ale za jakou cenu? Největší odměnou pro nás je spokojený a vracející se zákazník. Tak mě to kdysi učili, tak to uplatňuji.
Jsou ve vašem oboru talenty?
Jsou. Základ je, že takový student komunikuje se mnou. Zajímá se, ptá se. Většina studentů čeká na povely a sleduje hodinky, aby už byl konec. Ale jsou mezi nimi výjimky, kluci a holky, kteří jsou zvídaví a chtějí se něco víc naučit.
Zaujal vás někdy někdo natolik, že byste si ho na té které škole ‘zamluvil’?
To se v minulosti stalo, ale moc se nám to nevyplatilo. Takoví učni získali to nejlepší a pak nám zamávali. Ze školy jsme měli vytipované kuchaře. Moje žena, která je zde vedoucí kuchyně, jim předávala zkušenosti celý třetí ročník, učila je něco navíc. Domluvili jsme se s nimi, že u nás zůstanou po vyučení. Dopadlo to tak, že jeden zůstal a druhý šel zkusit štěstí do světa. A takovýchto případů je více.
Jakých přestupků se studenti a učni nejvíce dopouštějí? Co vám nejvíc vadí?
Když jim něco vytknete, rodiče druhý den zavolají, že je jejich dítě nemocné a nemůže přijít na pracoviště. Neumí se postavit pravdě, přijmout výtku. U oboru kuchař – číšník musíme mladé lidi střídat. Chvíli jsou v kuchyni, chvíli obsluhují. Jenže někdo tíhne jen ke kuchyni, někdo k obsluze. Například většina děvčat chce obsluhovat, ukázat se, chtějí být obdivovány, mít kontakt s mládeží. Když jim pak řeknete, že nastoupí do kuchyně, volají nám jejich rodiče, že nesmějí být v takovém prostředí nebo něco podobného. Na školách s tím prý nic nezmůžou.
Má vaše povolání patřičnou grácii?
Tak by to mělo být. Kdysi jsem pracoval ve Slovanu – v ukázkovém podniku s mnoha středisky. Byla tam kuchyň, kavárna, jídelna, ubytovací hotel, společensko-zábavní vinárna, zkrátka učňovské středisko se vším všudy. Host přijel, ubytoval se, ráno si zašel na kávu. Jídelna otevírala v době oběda, společensko-zábavní střediska sloužila ve večerních hodinách zábavě. Když byl učeň na praxi zde, měl tu nejlepší školu. Když dnes přijdete do restaurace, málem nevíte, kdo je obsluha a kdo je host.
Vidíte rozdíly v pěti školách, se kterými spolupracujete?
Ano, ale nechci jmenovat.
V pohostinství je velká fluktuace. Proč?
Byla a je, neboť tato práce je fyzicky náročná. Člověk v tomto povolání musí být napůl psycholog. Jsou to směny většinou večer o sobotách, nedělích a svátcích. Mnoho vyučených v našem oboru není dál schopno vykonávat své povolání z důvodu malé praxe a špatné připravenosti v učení. Ne všichni mohou projít takovými restauracemi, jako je naše, kde se denně vaří šest až sedm hotových jídel. Když mají jednou za čtrnáct dnů ve škole hodinu vaření, je to nedostačující.
Peníze dostávají studenti a učni přímo, nebo je posíláte do školy?
Je to na spolupráci. Nahlásím hodiny a známku a škola navrhne odměnu. Já s tím souhlasím nebo ne, můžu ji zvýšit i snížit.
Třeba budou náš rozhovor číst rodiče dětí, které se chystají na učňovský obor kuchař - číšník, nebo na hotelovou školu. Co byste jim vzkázal?
Aby si uvědomili, co to povolání přináší. Jestli k němu mají jejich děti vztah a jestli ho chtějí dělat do budoucna. Hlavně se nenechat nachytat na sliby, které některé školy dávají o zahraničních praxích, výměnných studijních pobytech, a tak dál. To funguje velice málo. Spíše se zaměřit na skromnější školy.
Děkuji za rozhovor.
Adéla Majerová