Slováček: Snad zájem o folklor nezahyne

26. srpen 2005 | Lidé

V Českém Těšíně patří k těm nejznámějším osobnostem. Boleslav Slováček. Lidé ho znají většinou ze tří důvodů: mnoho z nich učil, v současnosti je jedním z městských zastupitelů, ale největší jméno mu dělá jeho práce ve folklorním souboru Slezan, v jehož vedení je už čtyři desetiletí. Koncem tohoto roku navíc soubor, který je jeho životním osudem, oslaví půl století své existence. Povídali jsme si o souboru i o současné pozici folkloru na Těšínsku. Padesát let je krásné číslo. Mnoho folklorních souborů s tak dlouhou tradicí u nás asi není, nebo ano? Jsou i soubory s delší tradicí. Nahrává tomu zejména nálada, která tu panovala po druhé světové válce. Ta svědčila zakládání podobných, nejen folklorních, ale třeba i pěveckých souborů. Televize nebyla, takže zábava se hledala jinde. Padesát let existence patrně má nějakou vypovídací hodnotu. Daří se tedy folkloru obecně? Nevím, jestli se dá říct daří. V každém regionu je to asi víceméně podobné. Doufám, že vždycky bude existovat část lidí, které folklor a životní styl našich předků bude zajímat. Snad tato skupina lidí nikdy nezanikne. Myslím, že stále tu jsou stejné zájmové oblasti. Někoho baví jazz, někoho dechovka, někoho sport... Je Těšínsko v udržování těchto tradic ojedinělé? Existují u nás regiony, které se tomu věnují se stejnou intenzitou? Když se podíváme třeba na jižní Moravu – tam je folklor stále živý, do značné míry součástí běžného života. Je tam mnoho lidí, kteří nejsou v žádných souborech, a přesto mají krásné kroje, rádi si je pro výjimečné příležitosti obléknou. Samozřejmě, že ne jako oděv každodenní potřeby. Odkaz předků tam stále žije. Čím dál jdeme na sever, můžeme pozorovat úbytek živé formy folkloru. Valašsko je ale také jednou z posledních takových vzácných oblastí. U nás ve Slezsku značná míra industrializace měla za následek to, že na živosti folkloru ubývalo. Až do takové míry, že se tyto věci zachovaly pouze u některých pamětníků. Ty naštěstí začali vyhledávat odborníci, folkloristé. V hodině dvanácté sbírali písně, zvyky, tradice a dnes díky jejich činnosti čerpáme vlastně z dochované dokumentace. Jak to bylo se vznikem Slezanu? Folklor nebyl od začátku jeho doménou... V roce 1945 byl založen pěvecký sbor Slezan. V něm se koncentrovali lidé, kteří měli širší záběr, než jen sborové zpívání lidových či umělých písní. S první myšlenkou na založení folklorního souboru přišel profesor Havlíček někdy kolem roku 1953, 1954. Dva roky už totiž existoval polský soubor Olza při místním PZKO. Český soubor měl být jakousi jeho protiváhou. Toho se chytila Květa Rusková - Klimšová, která pomohla na svět folklornímu Slezanu jako další složce toho pěveckého. Začátky asi nebyly jednoduché... Opravdu. Nebyly například kroje, takže se mezi obyvatelstvem hledaly ty, které bylo možné zapůjčit. Také doprovodná muzika byla zpočátku velmi jednoduchá. Až později se vyvinula do cimbálové muziky. Početné dvě složky pěvců i členů folklorní části zprvu vystupovaly společně, bylo to však náročné na přepravu a organizaci vůbec, takže se časem od sebe oddělily. A obě existují dodnes. Jakou oblast konkrétně činnost Slezanu zachycuje? Jde o Těšínské knížectví, které historicky zhruba sahá od Bohumína po Hrčavu a Mosty u Jablunkova. Ze západu na východ je to od Frýdku po Bielsko-Bialou. Je to velké území, které se lišilo detaily nářečí, typem oblečení i tanečním a písňovým projevem. Severní část je orlovská, podle města, které mělo kdysi daleko větší význam, než je tomu dnes. Centrální část je okolí města Těšína, což pro nás znamená stěžejní část činnosti. Pak byla oblast Beskyd, kde převládali Gorole a gorolský kroj. Speciální, zejména krojově, je město Jablunkov. To mělo svůj zvláštní, jackovský kroj, který se do okolí vůbec nerozšířil, protože byl velice nákladný, zdobený zlatými nebo stříbrnými zlacenými gombíky, řetězy a pásy. Říkalo se, že jablunkovská měšťka, když se oblékla do slavnostního kroje, měla na sobě celou ošatku podobných šperků. Město mělo navíc specifické postavení, protože strážilo hranice – Šance. V určitém období tu byla garda, jejímž úkolem bylo chránit hranice s Uherskem. Lišily se kroje ale také písně, hudba, tanec? V charakteru tanečního projevu. Kolem Orlové je krok poměrně měkký, vyhoupnutý, vyzdvižený. V okolí Těšína je spíš hladký no a na horách je krok tvrdší, ráznější. Písně jsou také odlišné. Velmi hezké, jímavé jsou ty gorolské, vynikají lyrikou. Jiné jsou zase pěkně rytmické, krása je i v písních vánočních. Jak se dnes pracuje s dětmi, novými členy? Je působení v souboru finančně náročné? Pro ně máme už víc než čtvrt století Slezanek. Vznikl z popudu Karla Musiola, po pětadvaceti letech předal vedení Olze Krzyžankové. Hlásit se může kdokoli a podle toho, jak si dítě vede, rozhodujeme se dál. Je třeba hlavně mít čas vystupovat a chodit na zkoušky. Nic jiného to prakticky ani nestojí. Členství stojí jen několik desítek korun ročně a zahrnuje i pojištění. Kroje pořizuje soubor, ten zřizuje Střelnice, potažmo město. Ale o kroj se každý člen stará sám. Podepíše, co dostal, musí o něj pečovat, čistit ho a dělat drobné opravy. Jak byste zhodnotil úroveň a počet folklorních akcí, které se konají v našem regionu? Nejvýznamnější jsou patrně Slezské dny v Dolní Lomné. Pak jsou to třeba Slavnosti města Orlové nebo Dny umění v Ostravě. Z polských akcí je to určitě Gorolski Święto v Jablunkově, Górole v Mostech u Jablunkova zase mají svůj bál. Pak jsou také přeshraniční akce – například Zlatý klas, který je soutěžní a organizuje se ve spolupráci s Poláky a obcí Zebrzydowice. Do tohoto typu akcí patří i Poklady z těšínské truhly, které nejsou čistě folklorní, ale zabývají se tradicemi a životem lidí v Těšíně. Každá z nich má svá specifika. Třeba i Svátek tří bratří má svou folklorní programovou složku, kdy na vystoupení přijíždějí soubory z družebních měst v Maďarsku a na Slovensku. Bude za dalších padesát let Slezan slavit stovku? Vím jistě to, že tady už nebudu (smích). Samozřejmě bych byl rád, kdyby k tomu došlo. Také bych uvítal, kdyby mě už ve vedení někdo vystřídal, protože se cítím trošku unaven. Rád bych na svém místě viděl Karla Musiola, který v souboru vlastně vyrostl a prošel všemi stádii. Sám ale nejlépe vím, že během těch čtyřiceti let jsem souboru věnoval veškeré soukromí, volný čas, proto je to velmi těžké a zavazující rozhodnutí, přijmout tuto pozici. Není to totiž jen o tanci a zpívání, ale i o spoustě dalších věcí. Už se snažím některé z nich předávat jiným. Velkým zázemím je pro nás také zdejší Střelnice, kde zkoušíme a máme uloženy kroje a rekvizity.Věk na mne prostě doléhá, méně už tancuji, síly už nejsou takové, jako když mi bylo dvacet. Ale ohledně budoucnosti souboru jsem optimista. Jedni sice odcházejí, ale stále přicházejí noví, někteří zůstanou a pokračují v práci. Děkuji za rozhovor. Iva Lupková