Jindra: VyVolení byla šílená zkušenost

12. leden 2006 | Lidé

Bezesporu největší třineckou celebritou loňského roku se stal díky reality show VyVolení Jindřich Hovorka. O střapatém jednadvacetiletém klukovi z Osůvek s dredy na hlavě slyšel do září loňského roku málokdo. Jindřicha z VyVolených ale už za několik dnů znal téměř každý. Přestože přišel do Vily o několik dnů později než ostatní a byl tím zpočátku tak trochu v nevýhodě, brzy si své místo na ostře sledované show pod nepřetržitým dohledem kamer vydobyl. Díky hlasům diváků se dostal až do finále a nakonec skončil jako druhý. Nevyhrál sice hlavní cenu, ale získal si prvenství v sympatiích diváků po celé republice. Kolik dnů jsi dohromady strávil ve Vile v reality show? Myslím si, že jsem přišel o 34 dnů později než ostatní, takže celkem jsem tam byl asi 84 dnů. Dalo se to vůbec přežít? Být uzavřený se stejnými lidmi v prostoru na několika metrech čtverečních není jednoduché… Vládla tam deprese, občas nuda – ta byla nejhorší. Dostávali jsme sice úkoly, ale některé dny byly volnější, takže jsme neměli moc co dělat. Strašné bylo, když se ostatní začali hádat. Každý se k tomu stavěl po svém. Já to raději házel za hlavu a tak jsem se to snažil přežít. Před hádkami totiž nebylo kam utéct… Vládla tam určitě takzvaná ponorková nemoc… To jo, ponorku jsme cítili všichni. Hlavně na konci jsme toho měli už dost. Už během celé hry VyVolení jsi se stal známým široko daleko a po návratu domů určitě zažíváš obrovský zájem veřejnosti. Vadí ti to? Nevadí. Ale je to šílená životní zkušenost. Kdo nezažil život mediálně známé osobnosti, tak to nepochopí. Lidé mávají, prohlíží si mě, oslovují mě, chtějí podpisy, šuškají si a ví o mně spoustu věcí. Co bylo v reality show podle tebe nejhorší, na co nerad vzpomínáš? Na celý princip té hry – Volba – Zúčtování – Duel. Na to budu nerad vzpomínat. Když už jsem tam vstoupil a prošel všemi castingy, říkal jsem si: vydrž do konce. Koho jsi měl z ostatních soutěžících nejraději? Holky byly fajn. I teď se občas vídáme s Moňou a Kačkou. Obě jsou normální šikovné holky. Nemrzelo tě, že nakonec vyhrál Vladko? Ale vůbec ne. Já jsem věděl, že vyhraje Vladko. Celý poslední týden jsem o tom byl 100procentně přesvědčen. Každopádně jsem ale nečekal takovou podporu hlasů – 525 tisíc, to už je šílené. Finále byly asi velké nervy… Celé to bylo docela šokující. Hlavně jsem byl rád, že už je to všechno za námi a že můžu jet domů. Nakonec jsem v Praze stejně ještě týden musel kvůli rozhovorům zůstat. Sice jsi nevyhrál hlavní cenu, ale získal jsi obrovské sympatie. Jaký je to pocit? Je to velmi příjemné. Právě proto mě těší, že jsem nevypadl z Vily dřív, protože pověst jsem také díky médiím neměl zpočátku moc dobrou. Takto jsem ji mohl obhájit a vydržet až do konce. A co fanynky – lásky? Holek je teď kolem mě spoustu. Píšou mi e-maily ženy a dívky různých věkových skupin. Občas jdu do kolen z těch slohových prací. Jde vidět, že se lidé opravdu dívali a sledovali. Postupně se všem snažím odpovídat. Holek je hodně, ale hlavně kvůli popularitě. Časem to přejde a bude zase normální, ale do té doby se snažím držet si odstup. Kromě kamarádek, které znám a mám kolem sebe. Na co vzpomínáš rád, na co nikdy nezapomeneš ze života ve Vile Hezkých okamžiků tam bylo víc. Emotivní byl dárek po adrenalinovém týdnu, kdy jsem se mohl setkat s mamkou, dostali jsme taky zájezd… Šokující zážitek byl, když jsem se procházel po ložnici a najednou tam naskákali maskovaní muži, na to se taky nedá zapomenout. Ke krásným zážitkům patří i to, jak nás dostávali ze špatné nálady, připravovali pro nás překvapení, nachystali kubánský den, diskotéku…, na srandu, co jsme tam zažili, se taky nezapomíná. V televizi to vypadalo, že hodně pijete. Bylo to skutečně tak? Až tak moc, jak to asi vypadalo, jsme nepili. Zpočátku nás tam bylo hodně, takže dvě lahve nám žádné vážnější problémy nepůsobily. Později už trochu jo, ale žádná smršť se každý den nekonala. Po hospodách teď koluje díky tvému zážitku Zkouška kapitána Puffa… Zkouška kapitána Puffa patří k zážitkům, které bych raději vymazal z paměti. Donesl to Martin, jde o to, dívat se pozorně, co dělá, a přesně to zopakovat. Pokud se člověk splete, musí plnou štamprli vypít, a tak pořád dokola. Nechtěl jsem to vzdát, i když jsem věděl, že budu za chvíli zvracet, ale Martin mi nedal šanci. Jako jeden z úkolů jsi dostal chození po žhavém uhlí. Bál ses, že se spálíš? Pro mě to byl super zážitek a opravdu to vůbec nepálilo, až když jsem přebíhal podruhé. Byl jsem na vstup na žhavé uhlí připraven dvouhodinovým rituálem a taky jsem doufal, že by mě neposlali na něco, z čeho bych měl popáleniny. Stěhování na Slovensko bylo pro některé nepříjemný zážitek. Jak jsi to snášel ty? Mě to moc nevadilo. I když jsme vstoupili do úplně jiné atmosféry a mezi úplně jiné lidi, navíc se o nás Slováci starali, takže jsme tam moc neměli co na práci a pořád se spalo. Nicméně za pár dnů se to vrátilo do zajetých kolejí. Jak jsi zvládal se nehádat? Někteří se naopak chovali velmi hystericky... Já se dokážu pohádat, ale pouze tehdy, když to má nějaký smysl. Ne když sebou někdo začne házet a škubat a křičet. Tady to nemá smysl. Problémy řeším raději s klidem a v pohodě. Celé to sledovala tvá rodina, maminka to všechno snášela dobře? Maminka s babičkou a dědečkem a mladším bratrem to zpočátku dost prožívali, hlavně to, co psaly noviny. Ty bludy byly hrozné a bulvár spoustu věcí zveličil. Pak už se situace zklidnila a obrátila. Teď jsou rádi a řekl bych v pohodě. Ty jsi měl asi klidné dětství… Žili jsme nejdřív na Kamionce, pak jsme se přestěhovali po rozvodu rodičů na Osůvky, mě to ale nevadilo, jezdíval jsem tam od dětství, takže jsem tam byl jako doma. Byl jsem trochu kvítko, ale v rámci slušnosti. Svým rodičům jsem velmi vděčný za všechno, co mi dali. Odpustili mi moje prohřešky a já se nakonec srovnal (smích) – mají ze mě radost. Jak trávíš volný čas? Kde máš v Třinci oblíbená místa? V zimě snowboard – zrovna jsem byl a dost mě bolí nohy. V létě se chystám na kánoe s Emčou, domluvili jsme se už ve Vile. Jinak jsem dost činorodý, takže mě baví pořád něco dělat – volejbal, fotbal, hokej… A k mým oblíbeným místům patří U tří smrků, U studánky, miluju výhled na Třinec z Kozince, když se stmívá. A vůbec mám rád les. Jako malý jsem chodil s babičkou na borůvky a vždycky tam usnul v trávě. Co plánuješ do budoucna? Lidé říkají hlouposti, že teď mám spoustu peněz, ale není to pravda. To, co jsem si z VyVolených přivezl, jsem dal pod stromeček mamce. Běhání od jedné akce ke druhé, které nastalo po skončení VyVolených, časem přejde a život se vrátí do normálních kolejí. Předtím, než jsem se dostal do VyVolených, jsem pracoval u jedné spořitelny jako obchodní zástupce. Uvidím, co mi zkušenosti a publicita přinesou. Když nic, nevadí. Vrátím se do práce a život půjde dál. Děkuji za rozhovor. Petra Jurásková