Jelen: Ortopedi jsou automechanici lidí

25. srpen 2006 | Lidé

Již dvacet let léčí Pavel Jelen lidem bolavé klouby, nemocné ruce i nohy. Jako ortoped se však jako jeden z mála zaměřil na dětské pacienty, kterým pomáhá normálně chodit nebo alespoň zmírňuje jejich nelehký osud. Se zcela vážnou tváří tvrdí, že je automechanikem lidí a při operacích používá kladivo i pilu. Na měsíc přesně pracuje už dva roky jako primář ortopedického oddělení Nemocnice Třinec. Díky specializované péči o dětské pacienty se spolu se svým týmem lékařů zasloužil o rozšíření dobré pověsti třinecké ortopedie. Podle dlouhých řad na chodbách ortopedické ambulance usuzuji, že váš obor je v nemocnici nejvytíženější... Nedá se říct, že je nejvytíženější, jako každý chirurgický obor je jedním z velmi vytížených. Mnoho pacientů ale máme. To je fakt. Čím to je, že na operace kloubů se čeká takovou dobu? Je to výkon, na který se čeká na všech ortopediích na světě. Například Anglie má srovnatelné čekací doby jako u nás. Problém je v tom, že počty pacientů, které můžeme operovat, závisí na celé řadě dalších faktorů – velikosti oddělení, zkušenosti operatérů, průchodnosti operačních sálů, úhrady od pojišťoven a podobně. Nedá se říct, že by nešlo čekací doby zkrátit. Jsme ale vázáni tím, kolik pojišťovna uhradí na základě smluvené péče s nemocnicí. Operovat zadarmo jistě nemůžeme. I tak se ale stává, že limit překročíme, protože do nemocnice se samozřejmě dostávají i pacienti, jejichž operace je neodkladná. Při zlomenině krčku stehenní kosti samozřejmě nemohu nechat nemocného čekat do příštího pololetí... Délka čekací doby v třinecké nemocnici je však u nás v porovnání s ostatními nejkratší a pohybuje se v délce do jednoho roku. Tyto výkony jsou asi poměrně drahé, kolik taková operace například výměna kloubu stojí? Nejlevnější cementovaná endoprotéza stojí kolem 12 tisíc korun, jiné typy mohou stát až kolem 50 tisíc, k tomu přidáme anestezii, antibiotika a další nezbytné úkony, takže jsou to operace v řádech desítek tisíc korun. Navíc nyní začíná doba, kdy ubývá primárních endoprotéz a zvyšuje se počet pacientů, kteří potřebují opotřebovaný umělý kloub vyměnit za nový. Reoperace jsou technicky daleko náročnější a také im-plantáty jsou dražší, stojí kolem 120 tisíc korun. Kolik takových operací uděláte ročně? Celkově jsme na našem oddělení loni udělali asi 1 000 výkonů, z toho bylo 200 endoprotéz, okolo dvaceti z nich byly revizní endoprotézy. Dětských výkonů jsme loni udělali téměř 200 a letos za první pololetí už jsme překročili 110 výkonů. Počty mají stoupající tendenci. Medicína se neustále rozvíjí. Jaké novinky chystáte na oddělení? Obrovský boom prožívá artroskopická operativa. Je to miniinvazivní metoda, kterou se vyšetřují i ošetřují velké klouby. Ze dvou nepatrných ran se dnes dá ošetřit nestabilita ramenního i kolenního kloubu, těžké poškození vazů, provádí se běžně sešití menisku a ošetření kloubní chrupavky. K těmto výkonům je zapotřebí speciální instrumentarium, které na našem operačním sále máme k dispozici. Tuto operativu chceme nadále rozvíjet, urychluje návrat pacienta do aktivního života. Rozvoj prožívá také endoprotetika, nedávno jsme si poprvé zkusili cementování třetí generace, při kterém se kostní cement připravuje ve speciální nádobě ve vakuu. Od září budeme provádět navigované endoprotézy kolenního kloubu. Navigace je přístroj, který operatérovi ukáže nejoptimálnější roviny a směry opracování kostí při implantaci kolenní náhrady, což pomáhá operatérovi ke zpřesnění operace. Rádi bychom také do běžné praxe zavedli miniinvazivní operační přístupy v endoprotetice. Zmenšují velikost ran, krevních ztrát a zrychlují rehabilitační péči. Bylo složité zavést dětskou operativu do třinecké nemocnice? Abychom mohli operovat dětského pacienta, mu-síme mít dostatečné zázemí – možnosti dětského oddělení, JIP, anestézie a podobně. Proto se dětské ortopedii věnuje jen část pracovišť. To vše v naší nemocnici máme. Třinec se tím od ostatních pracovišť vyčleňuje. Denním chlebem ortopeda je především artroskopie, endoprotetika a úrazy pohybového aparátu. V rozsahu, v jakém k tomu navíc děláme dětskou ortopedii, jsme v regionu jediní, dokonce ani v Ostravě se tomu žádné pracoviště nevěnuje tolik. Co všechno u dětí provádíte? Operujeme děti s vrozenými vývojovými vadami, děti s dětskou mozkovou obrnou a nebo děti s typickými ortopedickými onemocněními dětského věku. Přijímáme pacienty od půl roku až do patnácti let. A protože razím teorii, že dítěti není nikde lépe než doma, snažíme se je po operaci co nejrychleji poslat domů. Takže i po náročné operaci, která trvá přes dvě hodiny, může jít dítě, pokud to jeho stav dovoluje, třetí den domů. Po vašem zásahu může dítě normálně chodit? Cílem léčby dítěte s vrozenou vadou nohy je, aby dítě mohlo chodit a běhat normálně a v normální obuvi. Bez operace by často nebylo ani schopné chůze. Je fajn pocit, když se nám to beze zbytku podaří – věřte, že nejen pro rodiče, ale i pro operatéra. Naopak s dětskou mozkovou obrnou je to složitější, jelikož tam ortoped neovlivňuje prvotní problém. Dnešní medicína bohužel neumí vyléčit onemocnění motorického centra mozku, ortoped do toho vstupuje tak, aby alespoň částečně pomohl a v rámci možností odstranil bolest a zlepšil pohybové možnosti či ošetřovatelskou péči o dítě. Ale je to běh na dlouhou trať. Jak se liší ortopedie dětská od té klasické? Je jiná. U endoprotéz dospělých pracujeme s kladivem, řežeme pilou, vrtáme a šroubujeme. Jsme lidští automechanici, děláme s podobnými nástroji jako řemeslníci, pouze z ušlechtilých materiálů a za přísné sterility. Navíc po sobě musíme ‘zahladit stopy’ a vše zašít. Jen úklid pak ponecháváme na našich skvělých instrumentářkách. U dětí je to jiné. Operativa dětí je jemná, často hodinářská práce a nese s sebou navíc zvýšené nároky na lékaře ve vztahu k pacientům i k rodičům. Přestože medicína je obor jako jakýkoli jiný a nevylučuje tedy ani možnost chyby, jakékoli pochybení u dětského pacienta je samozřejmě daleko palčivější. Samotná léčba, mnohdy nepříjemná a bolestivá, vyžaduje citlivý přístup a komunikaci. Když jsem před mnoha lety s dětskou ortopedií začínal, řekl mi můj tehdejší šéf, že se dobrým dětským ortopedem stanu, až budu mít své děti. Měl pravdu. Dnes se na své dětské pacienty dívám nejen pohledem lékaře, ale i rodiče a podle toho se snažím s rodiči a jejich dětmi jednat. Vztah lékař – pacient považuji v medicíně za hrozně důležitý. Ale ne vždy se to dodržuje a přístup lékařů k pacientům není vždycky vstřícný a otevřený... To je pravda a záleží to na jednotlivcích, ale já se na svém oddělení snažím razit lepší přístup lékařů k pacientům. Platí totiž pravidlo, že pacient nám spíš odpustí nešikovné ruce než zatvrzelé srdce. Děkuji za rozhovor. Petra Jurásková