Velikovská: Nejtěžší je ukázat týranému, že je týrán

04. prosinec 2006 | Město

Třinec – Zoufale malý zájem veřejnosti i zdravotníků provázela beseda o domácím násilí pořádaná minulé pondělí v prostorách Nemocnice Třinec poradnou Elpis. A to i přesto, že pozvání na besedu přijala mediálně nejznámější oběť domácího násilí Kamila Velikovská. Svého muže totiž po dvaceti letech týrání zabila a dnes čeká na rozhodnutí odvolacího soudu, zda jí zmírní osmiletý trest odnětí svobody. Deset měsíců strávila ve vazbě. Kamila Velikovská vlastní výpovědí odhalila některá skrytá zákoutí domácího násilí. Podle ní by mohli v této věci velkou roli sehrát zejména zdravotníci, ti podle ní musí poznat, že úraz je následkem bití. Lékař ale nemůže podat policii podnět, souhlasit totiž musí oběť. A to se většinou nestává. Celý proces usvědčení agresora je totiž velmi zdlouhavý a oběť psychického i fyzického týrání velmi stresuje, většinou svou žalobu stáhne. „Doufám, že nový zákon obětem pomůže, ale ani azyl není pro týranou ženu trvalé řešení. Pokud máte někoho, kdo vám vyhrožuje a napadá vás, najde si vás i děti všude,“ uvedla během besedy Velikovská. Sama připustila, že dodnes neumí vysvětlit, proč se svému muži nedokázala vzepřít. Nedokázalo jí pomoci ani okolí. „Nikdo nevěděl, co má dělat. I když viděli modřiny, sousedé volali několikrát sanitku, dokonce to věděla i policie. Ale vždy to nějak vyšumělo,“ vyprávěla Velikovská. Než se odhodlala vše říct policii, trvalo jí to deset let. „Nedokážu říct, proč jsem to trpěla tak dlouho. Podle psychologů je to klasický syndrom týrané ženy. Ono to totiž začíná postupně, od jedné facky. Pocity jsou takové, že si to vztahujeme na sebe, že je to vlastně naše vina. Ty urážky a ponižování vás konsternují natolik, že tomu začnete věřit a neumíte si říct o pomoc. Vlastně si ani neuvědomujete, že jste týraná,“ vysvětlovala Kamila Velikovská. První impuls, kdy si uvědomila, že je týraná, přišel, až když manžel napadl její děti. Poprvé to bylo, když měla jedna z dcer šestnáct měsíců. „Oběti domácího násilí mají většinou strach, mají pocit viny a studu, že je to jejich selhání. Navíc pořád věří tomu, že se partner změní,“ upřesnila Pavla Golasovská z poradny Elpis. Podle ní člověk, který žije denně v atmosféře urážek, uvěří vlastní neschopnosti a žije z toho, že existují i světlé chvilky. „Rozhodnutí odejít či začít se bránit je pro ně velmi těžké. Obzvlášť, pokud nemají někoho, kdo jim řekne, že si takový život nezaslouží a že týrání je špatné. Jinak si myslí, že život tohoto druhu je normální,“ dodává. To potvrdila i Kamila Velikovská. „Nejtěžší je ukázat týranému, že je týrán,“ řekla. I ona chtěla mnohokrát utéct. S dětmi to ale nebylo snadné a navíc neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Nyní už vidí, že nejdůležitější je podat trestní oznámení a dotáhnout je do konce. Petra Jurásková