Zemřel Otto Gavenda, sportovec tělem i duší

03. listopad 2003 | Lidé

V pátek odpoledne nás opustil známý třinecký sportovec, trenér, novinář a fotograf Otto Gavenda, pro skauty též známý jako bratr Harry. Celý svůj život zasvětil sportování, skautingu a práci s mládeží. Otto Gavenda se narodil v Těšíně v roce 1919. V patnácti letech vstoupil do dětské organizace Junák, složil vůdcovské zkoušky a vedl skautský oddíl. V té době se také začal věnovat atletice. Po válce začal spolupracovat s tiskem. Psal povídky a články, ale hlavně fotil. V roce 1948 přesunul své aktivity do Třince. Z bývalých skautů založil atletický oddíl, ale i oddíly košíkové, horolezectví, kanoistiky a orientačního běhu. Tomu zůstal věrný po více než padesát let. Společně se svou manželkou, trenérkou Annou Gavendovou, přivedl na stupně vítězů světových šampionátů orientační běžkyně, jako jsou Jana Bruková - Cieslarová, Marcela Kilarská – Kubátková, Mária Kovaříková - Honzová, Hana Doleželová a Michaela Przyczková. Když v roce 1992 onemocněl rakovinou, svedl s touto zákeřnou nemocí vítězný boj. I přes pochybnosti lékařů se uzdravil. S ještě větší chutí se pustil do organizování dalších akcí, například Běhu Terryho Foxe na podporu výzkumu léku proti rakovině, kterého se zúčastnilo v roce 1998 přes dvanáct tisíc lidí a na humanitární konto bylo odesláno přes tři sta tisíc korun. Otto Gavenda byl velkým propagátorem sportu a skautingu. Zastával názor, že mládež je třeba zaměstnat. „Nemusí právě sportovat. Ať malují, zpívají anebo tancují. Hlavně ať dělají cokoli jiného, než se jen tak poflakují,“ říkával. Za své celoživotní úsilí při rozvoji a propagaci sportu a skautingu byl mnohokrát oceněn. Český olympijský výbor mu udělil hlavní cenu Fair play (1994), byl přijat do Svojsíkova oddílu (1997), což je největší skautské vyznamenání, stal se čestným občanem města Třince (1999) a vstoupil do Síně slávy Třineckých železáren (2001). Kdo znal Otto Gavendu osobně, ten ví, že byl dobrým společníkem a vypravěčem, který toho mnoho během svého dlouhého života poznal a také dokázal předat dalším. Ke sportování přivedl mnoho mladých lidí a některé z nich dovedl až k nejvyšším metám. I když nás Otto Gavenda minulý týden opustil, jeho dílo tady zůstává. Založil několik sportovních oddílů, naučil nás, jak je vést a jak je rozvíjet, jak pracovat s mládeží, jak se postarat o její volný čas. Nebudu mluvit asi jen za sebe, když řeknu, že každého z nás obohatil o cenné rady zralého a všímavého muže. V případě týdeníku Horizont i o mnoho článků, poznámek a fotografií. To vše nám nyní bude velmi scházet… Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 7. listopadu v 15.00 hodin v obřadní síni na Folvarku. Petr Brozda Co řekli o Otto Gavendovi (v roce 1999) Jana Cieslarová - naše nejlepší orientační běžkyně, svěřenkyně manželů Gavendových - „Se jménem Otto Gavenda si spojuji sport, ale nikdy ne nudu. Manželé Gavendovi jsou nerozlučné dvojice. Nikdy nemohu mluvit pouze o jednom, vždycky jsou dva. Za těch sedmnáct let, co je znám, jsou pro mne jako druzí rodiče.” Anna Gavendová - manželka - „Vždycky byl iniciátorem nějakých akcí. Něco vymyslel, promyslel a rozjel. Pak už bylo na nás na ženských, abychom to uskutečnily. Vždycky jsme pracovali spolu.” Iveta Navrátilová - svěřenkyně manželů Gavendových - „Člověk, který mě přivedl k jednomu z nejkrásnějších sportů na světě. Je pro mne velice důležitý.” Věra Palkovská - třinecká místostarostka - „Skromný, řečný a velice vnímavý člověk, který rychle odhadne psychiku svého okolí. Skláním se před lidmi, jako je on. Je vzorem pro své okolí a jedním z těch, díky němuž můžeme být hrdí, že patříme k tomuto městu.” Miroslav Adamus - předseda oddílu kanoistiky, člen prezidia tělovýchovné jednoty - „Ve sportovním žargonu velký chrt. Sportovec každým coulem. Na co šáhl, to mu šlo. Ve sportu byl opravdu velice dobrý s pohybový talent. Patří k zakladatelům třinecké tělovýchovy. Mládeži a sportu věnoval celý svůj život.” Stanislav Vincour - zástupce rádce slezské družiny Svojsíkova oddílu - „Vzor pro mládež. Otto uměl a dodnes umí všechno. Organizovat soutěže, pracovat s mládeží, trénovat, psát články do novin a časopisů, fotit, filmovat, vymýšlet skautské hry, pokřiky, psát loutkové hry a hrát divadlo.” Ivan Vodička - tajemník tělovýchovné jednoty v Třinci - „Jeden z nejaktivnějších sportovců, funkcionářů a trenérů v období od druhé světové války až doposud, který věnoval sportovnímu dění snad nejvíce. Založil řadu sportovních oddílů. Největšího úspěchu však dosáhl v oddílu orientačního běhu.” Ota Pavel: Beskydy (redakčně zkráceno) Často a rád vzpomínal Otto Gavenda na své přátelství se spisovatelem Otou Pavlem, se kterým prožil několik nezapomenutelných dní. I on však zůstal překvapený, když si přečetl jeho povídku Beskydy. Hlavní postavou byl totiž on sám. „Šel jsem do knihkupectví a jak jsem procházel podél pultu plných knih, povšiml jsem si autora a titulu jedné knížky: Ota Pavel Jak šel táta Afrikou. To mě zarazilo, znám přece knihy Oty Pavla. Psal o svém tatínkovi, byl náruživý rybář, vím o jeho zájmu o sport. Otevřel jsem zvědavostí knihu a podíval se na obsah. Jedna z povídek se jmenovala Beskydy a mě se vybavilo osobní setkání s Otou Pavlem. Samozřejmě jsem si knihu koupil,“ řekl nám před čtyřmi roky Gavenda. Na pokraji Beskyd v Českém Těšíně žije už léta Otto Gavenda. Každé ráno vrznou vrátka u jednopatrového domku, vyráží s aktovkou v ruce na vlak. Drobný, maličko sehnutý, jako by se pořád na něco sápal. Pospíchá, celý život pospíchal, aby všechno stačil - supící mašinku, vlekoucí za sebou kromě prachu Ostravska kolonu vagónů napěchovaných lidmi, začátek vyučování v učilišti Třineckých železáren, odpolední cestu do Beskyd. Gavendovi bude brzy pětačtyřicet, mnohé ze zdejších míst by však mohlo vyprávět o jeho stálém mládí. Při závodě z Hrádku do Těšína skákal na kajaku jediný ze všech účastníků splav na řece. Jindy chtěl vyfotografovat Třinec ze stometrového komína. Hutníci si z něj utahovali, vsadili se o soudek piva, že zanechá lezení po dvaceti metrech. Pivo nikdy nepil, jenže sázku uzavřel a pak jim navíc zavolal ze špičky komína: „Ten soudek vám odpouštím.” Před osmou doráží Gavenda k učilišti „Na Kanadu“. Převleče se, vezme do rukou matematické pomůcky nebo náčiní na tělovýchovu. A pak to vypukne - mladá garda Třineckých železáren ví, že jí Gavenda dá zabrat. Sám hází, skáče a běhá s nimi, je vlastně jedním z nich, dosud platí na učilišti: kdo porazí Gavendu v běhu na sto metrů, dostane od něho kilo čokolády. Občas supluje za nemocné učitele odborné přednášky, o nichž ví málo či vůbec nic. Než by žákům vykládal, co dobře nezná, a vymýšlel si, pouští se do toho, co má rád. Vypráví o horách. Potom za ním přicházejí chlapci a děvčata s vykulenýma očima: „Prosím, my taky chceme lézt“. To nepůjde tak rychle, pomyslí si Gavenda. Sám se krotil, uměl vyhrávat v kanoistických a lehkoatletických závodech, jenže v horolezectví musel nastoupit na první místo rozum. Často těm začínajícím četli společně s předsedou oddílu Lukášem z knihy otce horolezců doktora Julia Kugyho: „...dospěl jsem k poznání, že v horách má horolezec žít, nemá tam umírat, smrt v horách není vždy koncem hrdinským, nýbrž často velkou hloupostí“. Prakticky připravoval mladé oceláře, valcíře, elektrikáře, soustružníky. Vtiskl jim do svalů potřebnou sílu a do mozku pravidla hor a naučil je hory nejen dobývat, ale mít je rád a ctít jejich rozmary a zákony. Mladí přicházeli ve stovkách, jen desítky a jedinci zůstávali. Gavenda je učil stavět stany podle povahy louky a přilehlého lesa, buď do řady nebo do půlkruhu, či je rozhodit mezi keříky jako pestré květy. Uklízet po sobě tábořiště, vysbírat vše, co sem člověk zanesl a co tam nepatřilo. Na vysokohorských chodníčcích nesměli dělat zkratky, kterými později voda rozdrobí pracně vybudované a ušlapané cesty k vrcholům. V obchodech a restauracích je někdy přijímali nevraživě: nepřicházeli přepychově oblečeni a na nohou měli boty s vibrami. Při pohledu na auta, motocykly a vyšňořené výpravy zanášeli do svých deníků a dokumentací o zápočtové cestě „jsme vlastně přežitkem doby“ a proloženým písmem zaznamenávali vzácnost: setkání se skutečnými turisty. Potkávali je na opuštěných hřebenech a v těžko přístupných dolinách, kde se jim příroda vydávala beze zbytku. Ale pro třinec-ké učně to byl teprve počátek veliké turistické a horolezecké cesty. Nedaleko Třince u vesničky Jablunkova narostl kdysi v Beskydech nevelký vrch Gírová. Milý a prostý je ten vrch: vyšlápnou jej na podzim i stařečkové, s košíky tu hledají hříbky. Učni tu pátrali po jeskyních ve starém lomě Čertově mlýně a nalezli překrásné skalky na lezení: jsou rozmanitě členité jak nejlepší stěny na velehorách. Dá se tu lézt „sokolíkem“, zatloukat skoby a zapínat karabiny, stoupat přes obtížný převis, jistit přítele a slaňovat od velikého smrku, který tu stojí jak strážný nad Čertovým mlýnem. Druhý strážný je Otto Gavenda, leze s nimi anebo ze země sleduje každý pohyb nováčka.