Putzlacher: Čím víc koled znáš, tím lépe

24. prosinec 2004 | Lidé

K poslednímu letošnímu rozhovoru jsme v předvánočním shonu přesvědčili známou básnířku, spisovatelku a divadelní scenáristku Renatu Putzlacher. Na cestách mezi Brnem, Vídní a Těšínem si udělala krátkou zastávku, abychom si mohli popovídat na sklonku pro ni tak úspěšného roku. Spoluautorka představení Těšínské niebo – Cieszyńskie nebe patří k hrstce nadšenců, kteří milují a udržují typické kulturní a folklorní rysy našeho regionu a neúnavně pracují na jejich popularizaci. Jak by vypadal předvánoční čas v kavárně Avion, která kdysi stávala nad řekou Olší v Těšíně? Když se dívám na Těšín z dálky, vidím ho zbavený každodenní šedi, obalený sentimentem a v růžových barvách. V Brně jsem našla čas na reflexe a začala jsem přemýšlet o ztraceném čase kavárny, která není, začala jsem si vybavovat důvěrné chutě a vůně mého města. A jelikož jsem vnučkou pekaře, který v mládí pekl housky a koláčky i pro návštěvníky kavárny Avion, začala jsem přemýšlet o tom, jak asi chutnaly a voněly. Vůně Vánoc v kavárně, která není – to je téma pro snílky… Kdybyste se mohla přenést zpátky do dob dávno minulých, kam byste si zasněženým městem vyšla na procházku? Určitě do historického jádra Těšína, které se rozprostírá na druhé straně řeky Olše. Ostatně magický Těšín nás osudově přitahoval po celou dobu realizace představení Těšínské niebo. Právě tam se konala první čtená zkouška v Café Muzeum a tam jsem často chodila na kávu s mými přáteli a spolurealizátory – Radkem Lipusem a Tomášem Koč-kem. Náměstí v historickém Tě-šíně by mohlo vyprávět a my jsme vnímaví posluchači… Náš region je místem, kde se slévala dohromady různá náboženství, vyznání a národnosti. Našla byste nějaký společný rys, který všechny rozmanité způsoby oslav Vánoc spojuje? I když náš Bůh má mnoho tváří a mluvíme mnoha jazyky, určitě nás spojuje touha po společném prožívání kouzelného tajemství v intimním rodinném kruhu. Kdybyste si měla vysnít ideální Vánoce, jak by vypadaly? Pozvala bych všechny lidi, kteří jsou mi blízcí a mám je upřímně ráda. Každého z nich bych obdarovala nějakým dárkem. Třeba jen nějakou drobností, ale zabalenou do hřejivých slov. Nevím, jestli by je to opravdu potěšilo, ale ptala jste se na Vánoce mých snů, a se mnou dělá dobré slovo zázraky. Dříve se chodívalo po koledě a všeobecně se hodně zpívalo. Jak to vypadá podle vás dnes, mají ještě koledy a písně spojené s oslavami Vánoc svůj význam, znají je lidé? V době, kdy diktaturu proletariátu vystřídala diktatura hypermarketů a reklam, jsme zahlceni americkými koledami a Dědu Mráze vystřídal Santa Claus. Naštěstí moje rodina byla dříve skeptická vůči ruským módám stejně jako dnes vůči těm americkým, a tak koledy známe. Mám to štěstí, že jsem prožila své folklorní mládí v tak různorodém regionu. Proto znám nejen polské a české koledy, ale také slovenské, moravské a slezské. A tak si troufám říct, že čím více písní znáš, tím více toho vyzpíváš. Pro mě je to vlastně i metafora tvoření. Která je osobně vaše nejoblíbenější koleda a proč? Odjakživa dojemná polská Lulajže Jezuniu. Vždycky se u ní tetelím a mám slzy v očích. A proto mi pak duše plesá u těch českých, veselých, jako například Půjdem spolu do Betléma s tím roztomilým popěvkem dudlaj, dudlaj da… Dříve také platívalo, že co Čech, to muzikant. Často jich bylo v každém domě i několik. Jakou hudbu posloucháte vy sama ve vánočním čase nejradši? Určitě to není Karel Gott ani jiní slavíci, kteří nám nabízejí koledy v popových úpravách. Když už mám nějaké slavíky poslouchat, tak jedině polský chlapecký sbor, který se jmenuje Poznaňští slavíci. Těm klukům koledy nejen sluší, ale pouštěl nám je od dětství táta, takže jejich desky mám s Vánocemi spojeny jednou provždy. Má pro vás nějaké kouzlo půlnoční mše? Největší kouzlo má na vesnici, nejlépe někde v Beskydech. To si pak připadám jako děvčátko z Mickiewiczovy nebo Erbenovy balady a věřím dokonce, že zvířata promluví v ten jeden jediný večer lidskou řečí. A já jim pak odpovím tou jejich… Vzpomenete si na vánoční dárek, který vám udělal největší radost? Byly to Vánoce před třinácti lety. Byla jsem tehdy v očekávání a s manželem jsme se rozhodli, že Vánoce prožijeme jako horalé v dřevěnici na Hrčavě. V těch dobách jsme byli členy folklorního souboru Górole z Mostů u Jablunkova a ctili jsme všechny zvyky našich předků. Dokonce jsme si tenkrát nadělili i vlastnoručně vyrobené dárky. Od manžela jsem dostala kožené krpce a já jemu dala vyšívanou košili. Byly to nezapomenutelné svátky. Tři měsíce nato se nám narodila dcera. Na Hrčavu se chystáme i letos, tentokrát i s naší Agnieszkou. Děkuji za rozhovor. Iva Lupková