Moskala: Léčit lidi znamená také učit je nové poznatky

14. leden 2005 | Lidé

Je rodákem z Českého Těšína, již několik let však žije v asijském státě Bangladéš, kde gramotnost nepřesahuje 30 procent obyvatel. Stal se zakladatelem projektu Bangbaby, díky němuž několik stovek českých rodin i jednotlivců sponzoruje bengálské děti na dálku v jejich studiu v místních školách. Pomáhá Bengálcům nejen jako zubní lékař, ale také jako zakladatel nových škol a misionář. Během jeho několikatýdenní dovolené u rodičů v Českém Těšíně jsme si s zubařem Milanem Moskalou stihli popovídat o tom, jak se v Bangladéši žije. Jak se to vůbec přihodí, že se člověk z Českého Těšína najednou ocitne téměř na druhém konci světa? Jako malý kluk jsem jednou slyšel misionáře působícího v Africe a už tenkrát jsem si řekl, že to je něco, co bych chtěl zažít. Tenkrát ale nebylo možné takto vycestovat, žili jsme ještě v době komunistického režimu. V roce 1996 mi bylo nabídnuto odcestovat v rámci projektu, který sponzorovalo ministerstvo vnitra, do Bosny. Pomáhali jsme tamějším lidem jako pojízdná stomatologická ambulance. Pro velký úspěch a zájem byl projekt prodloužen až do podzimu roku 1998. V té době jsem se dozvěděl, že v Bangladéši naléhavě potřebují zubního lékaře a misionáře. Bral jsem to jako boží vedení a 25. listopadu 1998 jsem i s rodinou do této asijské země odcestoval. Jaké byly začátky? Bylo to náročné na adaptaci na prostředí, ale také na pracovní podmínky. Klinika, na které jsem začal pracovat, je zařízena americkou adventistickou univerzitou. V Americe ošetřují pacienty vleže, proto jsem si na to musel zvyknout. Další překážkou byl jazyk, úplně jiná kultura a reakce lidí. Trvalo mi zhruba šest měsíců, než jsem překonal první kulturní šok. Pro vaši ženu a dceru bylo zvykání těžké? Pro manželku to bylo ještě krušnější. Několikrát chtěla odjet. Připadalo jí to jako někde na měsíci, mimo naši sluneční soustavu. Adaptace jí trvala déle také proto, že nepracovala. Měla více času se tím vším zabývat a přemýšlet o tom než já. Gábinka, naše dcera, si zvykla velmi rychle, bez nějakých komplikací. Jste iniciátorem a zakladatelem projektu Bangbaby, neboli adopce na dálku. Jak projekt vznikl? Začalo to potravinovou pomocí. Když jsem viděl, kolik lidí a dětí žije ve špíně a o hladu, kladl jsem si otázku, co bych pro ně mohl udělat, a napadlo mě, že jim dám najíst. Dodnes pravidelně rozdělujeme lidem balíčky s rýží, ale už tenkrát jsem si uvědomil, že jídlo nestačí. Je to něco jako první pomoc, ale léčit ty lidi, to znamená učit je číst a psát, vzdělávat je. Shodou okolností se mě jeden můj známý z České republiky několikrát v emailu ptal, zda nepotřebuji nějak pomoci, a tak mě napadlo, že mu nabídnu sponzorství bengálských dětí. Korespondoval jsem také s organizací ADRA, která mi navrhla svoji spolupráci - zprostředkovávání adopce na dálku. A tak projekt Bangbaby vznikl. V jakých číslech se dnes pohybuje počet sponzorovaných dětí? V současnosti máme 500 takovýchto dětí. Před čtyřmi lety jsme začínali se 130 dětmi. Českých adoptivních rodičů je o něco málo méně. Je to způsobeno tím, že někdy jedna rodina nebo jednotlivec sponzoruje několik dětí. Jak děti k adopci na dálku vybíráte? Výběr je velmi náročný. Účastní se ho místní organizace, učitelé i rodiče dětí. Bengálské rodiny mají často okolo deseti až dvaceti dětí, z nich dostanou příležitost se vzdělat třeba jen tři z nich. Jak dlouho v Bangladéši ještě zůstanete? Nevím. Moje smlouva byla na šest let, teď ji mám prodlouženou na další dva roky. Můžeme prakticky skončit kdykoli a vrátit se, nebo odejít na další místo. Děkuji za rozhovor. Marcela Hrubá