Zrakově postižení v regionu hledají práci s velkými obtížemi

22. leden 2005 | Město

Třinec – Luboš se učí na základní škole a v budoucnu by chtěl být kuchařem, Tomáš už školu dokončil, dodělal si speciální kurz, ale šancím na získání zaměstnání moc nevěří. Oba totiž spojuje zrakové postižení. Přestože existuje řada speciálních pomůcek, které jim život ve společnosti značně usnadňují a dokonce by jim umožnila i pracovat, realita je stále velmi vzdálená lákavým představám. „Aby nevidomý dostal práci, to je velmi těžké, i když má různé pomůcky,“ potvrzuje Ivana Wiewiorková ze sociálního odboru třinecké radnice. Zaměstnavatelé mají povinnost nabídnou práci i zdravotně postiženým, ale u zrakových vad jsou možnosti omezené. „Mohou pracovat například jako telefonisté či provádět některé práce s počítačem. Umožňují jim to kompenzační pomůcky, jako například Color Test, který je vybaven i diktafonem, hodinami, označením barev, nebo počítače s hlasovým výstupem WinTalker či indikátor hladiny světla a další. Řada zaměstnavatelů o tom nemá ani tušení, proto je pro ně jednodušší přijmout člověka s jiným postižením,“ míní Darina Madziová, sociálněprávní poradkyně Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) v Třinci. Širší možnosti prý skýtají velká města, jako jsou Ostrava, Brno a další. Kromě potíží s hledáním práce se však zrakově postižení, jichž třinecká pobočka v regionu sdružuje něco přes stovku, potýkají i s dalšími problémy. Chybí jim například ozvučené autobusy, díky nimž se lépe orientují ve městě. „Ve velkých městech je běžné, že městská hromadná doprava hlásí, na které zastávce se nacházíte. Výhodu to skýtá i cizincům a návštěvníkům, nejen nevidomým,“ myslí si Tomáš Dyrczyk, který přišel o zrak postupně od dětství. „Požadavek jsme na odboru nezaznamenali, nicméně bychom jej určitě podpořili,“ komentovala návrh na zavedení zvukového vybavení autobusů Wiewiorková ze sociálního odboru. Co je ale pro nevidomé či slabozraké nejtěžší, je vyrovnat se s nezájmem či dokonce netaktním zacházením okolí. „Stává se, že u lékaře nebo v autobusech vyžadují průvodce, což není třeba. Slabozraký není nesvéprávný,“ konstatuje Madziová. Její slova potvrzuje otec Tomáše Dyrczyka. „Už se stalo, že syn do někoho nechtě narazil a lidé se hned rozkřičí: nevidíš, nebo co!?“ Na druhou stranu si nevidomí velmi pochvalují speciální dláždění chodníků pro nevidomé, na což už radnice pamatuje při každé rekonstrukci, a bezbariérovost. Život v izolaci není jednoduchý, také proto se nevidomí pravidelně scházejí v klubu SONS. Navíc zde mají každou druhou a poslední středu v měsíci v prostorách klubu důchodců na Husově ulici možnost poradenské služby v oblasti životního minima, zaměstnávání osob s průkazy zdravotně postižených, dozví se zde o mimořádných výhodách či daňových úlevách a další informace. Petra Jurásková