Szymeczek: Oživili jsme vracení majetku

06. květen 2005 | Lidé

Před několika týdny zvolili delegovaní zástupci polské menšiny našeho regionu na další tři roky nové vedení Kongresu Poláků. Důvěru opět po předchozím období dostal jednatřicetiletý historik z Nýdku Józef Szymeczek. Jelikož soužití s našimi polskými spoluobčany se dotýká dennodenně každého z nás, požádali jsme jej po úspěšné volbě o rozhovor a odpovědi na některé aktuální otázky související s činností Kongresu Poláků nyní i v nadcházejícím funkčním období. Co je podle vás hlavním důvodem toho, že jste opět dostal mandát stát na další tři roky v čele Kongresu Poláků? Potěšilo mne, že jsem byl znovu zvolen silnou většinou, téměř jednomyslně. Zavazuje mne to k další usilovné práci, doufám, že s dobrými výsledky ve prospěch polské menšiny. Myslím, že z toho vyplývá, že práce odvedená v minulém období byla povšimnuta a oceněna. Dosáhli jsme, nejen já, ale samozřejmě celý pracovní tým, určitých pozitivních výsledků. Rada minulé kadence byla velmi akční a zdůraznil bych vysokou autoritu jejích členů, například rektorky Slezské univerzity paní Rusek či místních významných podnikatelů a rovněž uznávaných právníků. Velmi jim děkuji za jejich čas, píli a vlastní prostředky, které věnovali ve prospěch této veřejné věci. Hlavně bych zde zmínil práci nad zněním podoby nového školského zákona, který v zásadě splňuje dnešní potřeby polské menšiny a drobnější otázky týkající se financování polského školství u nás. Dále sem rozhodně patří zavedení polského vysílání televizního zpravodajství ostravským studiem České televize, o kterém se jednalo od roku 1990 a které bylo přijato velmi pozitivně. Vybojovali jsme také 25 studijních vládních stipendijních míst na vysokých školách v Polsku pro absolventy polských středních škol. Provádíme také servis a poskytujeme prostory pro 27 polských organizací v prostorách našeho sídla, které se nám podařilo postupně zvelebit do přijatelné podoby. Jste mladý, většina vašich kolegů je ale staršího věku. Jak se mladí Poláci zajímají o činnost v národnostních organizacích, které pod Kongres Po-láků patří? Většina činovníků je skutečně v po-kročilejším vě-ku. V Kongresu to ale až tak ne-platí, protože na-příklad v nové radě jsou čtyři její členové ještě mladší než já. Je dobré, že se o dění zajímají starší i mladší, je to příslibem toho, že ten řetěz generací nebude zastaven a že za další tři roky po tomto období nebude problém najít čerstvého nástupce do vedení. V dnešní akční a dynamicky se rozvíjející době je samozřejmě cenný pohled a pomoc mladých sil, ovšem v kombinaci s rozvahou a zkušenostmi těch starších. Co všechno vlastně vaše funkce obnáší? Kromě jejího výkonu také vyučujete na vysoké škole. Jak se vám daří skloubit všechny povinnosti? Hlavním dílem práce je vydávání Głosu Ludu, který vychází třikrát týdně, což obnáší asi padesát procent celé činnosti. Potom jsou to věci související s polským školstvím, koordinujeme činnost všech institucí působících ve školství. Metodicky řídí polské školy Polské pedagogické centrum, pak existuje Školská matice, sdružující rodiče žáků, Sdružení polských učitelů. Tyto složky spolupracují, koordinují společně svou činnost, vyjadřují se k vyhláškám a zákonům. Další záležitostí a iniciativou je polské knihkupectví a v neposlední řadě vystupujeme jako reprezentanti polské menšiny vůči českým i polským úřadům. To také obnáší mnoho práce na přípravě nejrůznějších materiálů a podkladů. Zřídili jsme také dokumentační centrum, kde archivujeme veškeré materiály, které polská menšina produkuje. Jsme rovněž takovým deštníkem pro již zmíněných 27 organizací, které jsou ale naprosto samostatné vedením i finančně, a řešíme společně jen otázky, které se jimi prolínají. Musím také kombinovat toto zaměstnání s výukou na Ostravské univerzitě, kde jsem na pedagogické fakultě vedoucím oddělení křesťanské výchovy a učím dějiny církve a teologie. Jaké nejdůležitější úkoly před sebou v nadcházejícím funkčním období máte? Máme velmi omezené možnosti a prostředky, jak naše požadavky prosazovat. Za mých předchůdců se Kongresu například podařilo od Německa získat odškodnění pro tři a půl tisíce pracovně nuceně nasazených Poláků. Už za mé působnosti jsme slavili úspěch v otázce školství, kde se nám podařilo prosadit snížení kvót na počet žáků v polských školách. V plnotřídních ze 17 na 12, v malotřídkách z 15 na 10 a v mateřinkách na 8 žáčků. Stát se v poslední době snaží odpovědnost za tyto třídy stlačit na obecní úřady, které by na různé výjimky měly doplácet, což nemusí vnést dobrou atmosféru a je to pro nás signál k další práci. Druhým velkým tématem jsou dvojjazyčné nápisy, kde by se nám chtělo změnit zákon o obcích tak, aby v místě, kde žije více než 10 procent obyvatel menšiny, mohly být v potřebných případech zavedeny bez petic podepsaných podle dikce zákona 40 procenty z nich, ale aby mohly být zavedeny automaticky. Chceme se v této věci chovat rozumně, což znamená přiměřený rozsah a způsob jejich zavedení. Oživili jsme také další dlouhodobý cíl navrácení polských majetků zabavených během druhé světové války Němci, jenž pak přešel pod Československý stát. Je to věc velmi problematická a citlivá, protože tento majetek po celém regionu už buď neexistuje, nebo je ve vlastnictví majitelů, kteří už do něj investovali velké vlastní prostředky. Budeme jednat přímo s českou vládou. Majetek, o kterém hovoříme, je velmi dobře zmapován a zdokumentován materiály z archivů. Obecně lze říci, že hovoříme asi o šesti desítkách budov a také zabraných pozemcích. Možností, na kterých se lze dohodnout, pokud k tomu bude vůle, je několik variant, ale nechtěl bych předbíhat. Polské organizace na svou činnost pravidelně žádají nejrůznější zdroje o dotace. Jak je to s jejich přidělováním, stačí na financování jejich aktivit? V této věci trochu lituji toho, jaký je zde systém. Polská menšina nedostává finance na své činnosti automaticky, musí o ně pravidelně každý rok žádat prostřednictvím nejrůznějších grantů. Problém je v tom, že pokud by národnostní menšiny o prostředky na svou existenci nežádaly, nedostaly by od státu, který se podporou menšin chlubí Evropě, vůbec nic. Menšiny jsou zde na stejné úrovni jako holubáři či zahrádkáři, což už do evropských představ asi moc nezapadá. I tento fakt nutí menšinu k tomu, aby byla dobře zorganizovaná. Navíc přiznání požadovaných prostředků není předem nikde zaručeno. A právě tato skutečnost velmi poškozuje dlouhodobé projekty, jako je například vydávání Głosu Ludu. Projekt s šedesátiletou tradicí tak může nepřiznáním financí ze dne na den zhroutit. U těchto velkých a nákladných projektů, kam ještě můžeme zařadit třeba Loutkové divadlo Bajka nebo Zwrot, bych viděl řešení například v tom, aby takové financování nebylo v horizontu jednoho, ale třeba pěti let. Znamenalo by to větší jistotu existence, kontinuity a zhodnocení prostředků, které stát vynaloží. Děkuji za rozhovor. Iva Lupková