Zinnerová: Moje životní láska byla z Třince

20. květen 2005 | Lidé

Markéta Zinnerová publikovala několik desítek knih pro děti. Její tvorbu charakterizuje bohatství žánrů, smysl pro humor a nadsázku, ale také schopnost vidět poezii v běžném životě a neoddělovat svět dospělých od života dětí. Proto se stala jednou z nejoblíbenějších autorek české literatury pro děti a mládež. Některé její příběhy byly také zfilmovány. Poutavé setkání s autorkou Markétou Zinnerovou a její dcerou - ilustrátorkou Petrou Jelenovou připravily pro děti knihovny v regionu. Minulý týden se jí zúčastnily desítky žáků základních škol a mohly tak na pár okamžiků nahlédnout do tajů zajímavé ilustrátorské i spisovatelské profese. Při té příležitosti jsme spisovatelku požádali o rozhovor. Jsou pro vás setkání s dětmi důležitá? Jistěže a děláme je s dcerou velmi rády. Děti poznávají mnoho nového o literatuře a my se zase dozvídáme mnoho o dětech. Věřím tomu, že prostřednictvím těchto společných setkání podporujeme rozvoj kreativity u dětí, která je důležitá nejen po výtvarné stránce, ale také v běžném životě. Jak je to tedy ve skutečnosti s čtením knížek? Čtou je ještě děti, nebo už zapomněly? Objektivně je na tom čtenářství jinak, než bývalo před patnácti lety, protože do světa dětí vstoupila jiná média a nové technologie. Pamatuji si, že jako dítě jsem byla velmi závislá na knížkách a na rozhlase po drátě. A když do mého světa vstoupila televize, můj zájem se začal dělit. A stejně tak je tomu nyní. Do života dětí vstoupila nejen televize, ale také počítač a další aktivity, bez nichž to dnes nejde. Děti se musí učit jazyky, specializace na jednotlivých školách je mnohem hlubší, takže se už během dětství dost náročně připravují na svou profesionální budoucnost. A to všechno vytěsňuje část jejich kapacity, která by jinak patřila knížkám. Nicméně doufám a věřím, že kniha jako krásný artefakt je v mnohém nezastupitelná. Kniha totiž není jen text autora, ale je to také výtvarná stránka. Knihu můžeme mít v rukou a vzít si ji kamkoliv, proto může být také přítelem. Je těžké přesvědčit děti, aby objevily bohatství a krásu knih? To nejhezčí, co knihovny pro děti mohou udělat je, že jim ukáží živé autory, dokud ještě někteří z nás žijí. Ze zkušeností vím, že po setkání s námi mají děti o knížky alespoň nějaký čas zájem. Pamatuji si (a teď se trochu vrátím do prehistorie), když mi bylo patnáct let, vzal mne můj učitel na gymnáziu na setkání se spisovatelem Pavlem Kupkou. Věděl, že miluji literaturu a patrně jsem měla dobrý sloh. Tolik mě to zasáhlo! Setkání s člověkem, který vytváří příběhy, postavy a krásný svět… A dokáže vytvořit mosty mezi svým myšlením a svými čtenáři prostřednictvím knihy. Znamenalo to pro mě velmi mnoho. A věřte tomu, že když si s dětmi povídáme o realizaci prostřednictvím psaného slova, ať už formou básničky či deníku, že to na děti vliv má. Otevíráme jim totiž možnost sebepoznání ve vlastní realizaci, ať už jde o výtvarnou či literární tvorbu. Ta totiž vytryská z hloubi duše a zaznamenává to, v jakém jsme rozpoložení. Když své radosti či starosti sdělíme papíru, uleví se nám a lépe se vyznáme sami v sobě. Proto se domnívám, že besedy mají pro děti mnohem hlubší význam, než se na první pohled zdá. Kdy jste začala psát vy? V poměrně útlém věku. První básničky tak v devíti letech, první povídky v jedenácti. Publikovala jsem poprvé ve dvanácti letech, kdy mi vyšla jedna z povídek. Bouřlivý rozvoj mého básnictví přišel v době, kdy jsem se velmi zamilovala. K Třinci mám právě proto nostalgický vztah, protože má největší studentská láska odtud pocházela. Víc o tom neřeknu, ale je to tak. Byla to životní láska. Proč jste se ve své tvorbě zaměřila na děti? Pro děti jsem začala psát proto, že jsem dlouho nechtěla vyklouznout z dětských střevíčků a protože jsem nechtěla přijmout svět dospělých. Jsem ale přesvědčená o tom, že i my dospělci někde v koutku duše jsme pořád dětmi a že pořád ten srozumitelný pohádkový svět potřebujeme. Děkuji za rozhovor. Petra Jurásková